Krajská přehlídka studentského a experimentálního divadla Na hraně v Plasích
Přehlídka přinesla skutečně přehled inscenací, vytvořených nejrůznějšími prostředky a s rozmanitým určením i zadáním. Tak divadlo ve výchově reprezentovala inscenace Bitva o hrdinech Teatru Vaštar, tvorbu středoškolských souborů inscenace Člověk…člověk…člověk! Souboru Škytafky z Aše, základní umělecké školy reprezentoal soubor BUDDETO! Z Plzně s inscenací romské pohádky O Jančuškovi a Marčušce, mezinárodním projektem byly Pěnivé dny podle Viana a nezávislé, „dospělé“ a experimentální divadlo představovaly jak suverénní improvizace souboru Improverti (Indiana Kábrt), tak Vladimir Benderski se svým vyprávěným Tuctem a sdružení Kühlschranke s náročnou inscenací postdramatických textů nazvanou Snajpři. Ukázalo se, že v centrech amatérského divadelního dění, jakým je například Divadlo Dagmar z Karlových Varů, vznikají i nové projekty mladé generace, jež se inspirují postupy zkušených pedagogů a režisérů (v tomto případě Hany Frankové), ale jsou už samostatné, hledajících vlastní téma a jeho vyjádření (Studio Divadla Dagmar: Šedá).
Vladimir Benderski pracuje na hranici performance, jeho inscenace by mohla být i literárním pořadem, kdyby v ní ovšem nehrála roli jednak náhoda (publikum si vybírá příběhy jako karty) a jednak subtilní, ale důležitá jevištní akce. Benderski jako cizinec usazený v Česku tímto pořadem rovněž úspěšně řeší svůj problém nedokonalé češtiny – přináší prostě exotickou látku, přichází přiznaně jako cizinec a uvádí nás do kultur, které ani divadlo nepraktikují – chová se tedy co do použití divadelních prostředků velmi střídmě. Aktuální téma cizinců v jiné kultuře ovšem prostupuje armosférou inscenace.
Snajpři souboru Kühlschranke jsou dva mladí muži, na počátku inscenace nazí jako při stvoření, kteří se vyrovnávají s tím, co to znamená být vojákem ve válce. Režisérka Marie Nováková sestavila scénář ze dvou postdramatických textů, reflektujících války na Blízkém východě, inscenace však není místně ani časově konkrétní, jde jí o situaci člověka, jehož úkolem se stane zabíjet, přičemž se stává součástí systému, fungujícího stroje. Pro generaci současných mladých mužů už zkušenost vojny (včetně jejího odmítnutí) není součástí životopisu, oba herci však vyjadřují v rolích Snajprů, že válka, vojenská služba, legalizované zabíjení je něčím, s čím se člověk vyrovnat potřebuje a nač (včetně odmítnutí) musí být v životě připraven.
Pěnivé dny podle Viana Karavany deseti slov jsou velkorysým projektem systematické spolupráce režisérky, herečky a autorky Blanky Luňákové s výbornými hudebníky (Martin Švantner and Comp.) a amatérskými herci. Inscenace vznikla s podporou francouzského ministerstva kultury a francouzské kultuře nezůstala rozhodně dlužná – dramatizace Vianova románu má ducha i spád a výborné hudební, taneční i dobré pěvecké a herecké výkony. Ve výsledku nepůsobí nijak zvlášť experimentálně, ale její vznik je díky zadání francouzského projektu jistým „vrhem kostek“ a to, jak dotažené, soudržné a apelativní dílo soubor vytvořil v krátkém čase, je hodno ocenění. Včetně toho, že zahraniční dotace byla využita na víc než sto procent a pomohla k uplatnění mimořádných kreativních schopností všech účastníků projektu.
Soubor Škytafky z Aše se svým Ernstem Jandlem zapůsobil razancí a originálním jevištním ztvárněním textu Třikrát člověk muž: doprovázeni hráčem na bicí, sdělují text z jeviště v absolutní tmě, pouhými hlasy a v prostoru pociťovanými těly. Divák si jejich akci pouze odvozuje ze slov a atmosféry, zvířené jejich pohybem, někdy i dost agresivním. Text Ernsta Jandla tak získává na významové naléhavosti.
Dívky Studia Divadla Dagmar si svou inscenaci Šedá napsaly samy na základě svého zájmu a poznání patologických duševních stavů a takzvané „nemoci motýlích křídel“ (jsou studentkami Střední pedagogické školy). Vytvořily výpověď o smutku, depresi a ztrátě smyslu života, která vede až k usmrcení dítěte. Inscenace je působivá svým komplexním autorstvím, které dodává přesvědčivosti i tomu, co je dosud nad jejich síly i možnosti.
Inscenace O Jančuškovi a Marčušce souboru BUDDETO! ZUŠ Trnka v Plzni vytváří na základě jedné romské pohádky společenství herců (početných) a diváků v jediném prostoru. Začíná vyprávěním v malých kroužcích, které rozvine do jediného kruhu, v němž jsou spojeni účinkující i publikum, zapojí hru na hudební nástroje, smyslové požitky (cucáme bonbóny, chroupáme sušenky) i jednoduchou hereckou stylizaci a vytvoří účinek sounáležitosti na základě příběhu, v němž je humor, napětí i nedokonalost až absurdita.
Kromě inscenací, jež byly doporučeny na národní přehlídky, stojí za zmínku projekt souboru Teátr Vaštar divadlo ve výchově s názvem Bitva (o hrdinech), v němž se za pomoci loutek v životní velikosti i herců a zlomových situací kladou publiku morální otázky po přátelství, odpovědnosti, solidaritě – i totalitě, vzpouře. Text je dramatizací komplikovaného románu a inscenace je jako divadlo trochu nesoudržná, jako součást procesu výchovy teenagerů je však neobyčejně cenná a působivá, s velkým vkladem mnoha tvůrčích složek (hudba, loutkářství, výtvarné řešení, herectví).
Přehlídka Na Hraně potvrdila tvůrčí potenciál stabilních center amatérské divadelní tvorby, ale představila i nové, nebo nově dozrálé osobnosti, pro něž je amatérská divadelní činnost nejen možností uměleckého sebevyjádření, ale i sociálním aktem a existenciální nutností. To se projevilo i v živých, hojně navštívených a nikoli pouze hodnotících, ale i do jisté míry teoretizujících diskusích s porotou.
Alena Zemančíková
