Mizanscény působí čistě a jednoduše, jsou čitelné, silné, avšak stále zajímavé a překvapující. Ve spojení s věrnými dobovými kostýmy (Mirela Tůmová) tvoří silné rustikálně působící obrazy, podtrhující text sám.
Hana Franková z karlovarského divadla Dagmar v roli Bernardy Alby rozhodně panuje nad celým jevištěm, složeným chytře z několika praktikáblů uspořádaných do stupňovité polopyramidy. Panuje rázně a rozhodně, přestože její herectví působí jednoduše až obyčejně. Vládne všem svým dcerám, rozhoduje o všem konání v domě, přesto je plná starostí o ně i okolní dění ve vsi. Herectví všech dcer (někde více jinde méně) odpovídá adekvátně všem situacím.
Odvážnější reakce, větší „duende“ v naplnění, ne tak opatrné intonace prozrazují různou zkušenost protagonistek s činoherním herectvím, na některých místech věcnější, reálně vycházející z té či jiné situace by napomohlo absolutnímu vyznění hry.
Diváci uspořádáni do arény okolo scény jsou pak pomyslné zdi všemu dění uvnitř tiše naslouchající a zároveň herečky samé bezpečně uzavírající v domácím teroru, který si samy připravují. Za zády diváků pak tříčlenný ryze mužský soubor (zpěv, klávesy, cajon)dokresluje jak atmosféru, tak vnáší význam mužského elementu ve hře narušující pevný řád a systém domu zvenku.To vše dohromady dává jasnou zprávu o nevyhnutelné tragédii. Divák vlivem drobných nepřesností a detailů v herectví představitelek dcer i poblázněné babičky, působící trochu jako nehmotný bílý duch, pak divákovi úplně neposkytnou prostor k nezbytné katarzi. Jinak je to velice zdařilý pokus o uchopení této nesnadné hry, působící v jiných provedeních archaicky. Přestože forma je dosti klasická, vyznění je trefné a současné. Ženy samy si přeci i dnes stále vytvářejí vlastní vězení šířením intrik, zášti a pomst.
Jakub Doubrava
foto: Jan Pirgl
foto: Jan Pirgl
