"Na co ještě čekáme? To je ono? Ne, to bylo ono! Bylo? Bude! Přijde."
Scénická koláž souboru Evrybáby je vlastně poměrně složitou kompozicí, která pracuje s mnoha dramatickými zdroji ze zcela různých dob a kontextů. Polovina textu scénické koláže sestává z dialogu Vladimíra a Estragona z Beckettova Čekání na Godota, ten je prostřídán se vstupy dalších šesti dramatických postav (zmiňme za všechny Ninu z Čechovova Racka nebo Tonku Šibenici). Jde o šest postav ženských a své ženství, jak jinak, bytostně prožívajících. Dilog Vladimíra a Estragona většinu času probíhá mezi všemi šesti představitelkami, Vladimír a Estragon tu nejsou ztělesněni, proud jejich hovoru probíhá skrze ženy na jevišti, přičemž se v nich jaksi rozplývá a probíhá neustále přes šest hlasů. Ve druhé části, která sestává z textů ostatních dramatických postav, není tak docela kladen důraz na to, o kterou postavu se jedná, nejde tu o nějaké intelektuální citování, herečky spíše rozvíjejí a konkretizují možnosti své jevištní existence, která je do velké míry osobní, místy by bylo možné domnívat se, že se jedná spíše o autorské texty, které vyplynuly z procesu zkoušení.
Vysoká míra osobního (snad existenciálního) hereckého zaujetí (v kombinaci s místy až maximálně civilním herectvím), sugestivní pohybové mini-obrazy, které celou inscenaci propojují a částečně odhalené varhany klatovského divadla, které dominují horizontu scény, o jejichž smyslu lze vést debatu (mají však nesporně podobný význam jako Vladimírův, Estragonův a Beckettův do scénických poznámek předpsaný strom v Čekání na Godota), to vše dohromady přináší divákům silný výraz ženského beckettovského čekání, ženského beckettovského nic. Inscenace poskytuje prostor pro osobní vklad diváckých projekcí a zapojení divákovy fantazie, je vlastně dokonale postdramatickým dílem, které nedává jasný návod a přesný klíč ke čtení svého významu, ale vytváří platformu pro imaginaci, přemýšlení. Je žensky-beckettovskou meditací o čekání a jeho smyslu, o potřebě či nepotřebě druhého člověka, možnosti či nemožnosti pohnutí se z místa. Je až překvapivé, jak pozitivní vyznění celá inscenace - aspoň pro mě - měla. Podaří-li se divákovi vstoupit dovnitř inscenace a nechat se unášet hereckými variacemi, minisituacemi a výpověďmi, je až očistným zážitkem, po kterém si člověk s radostí uvědomí, že ve svém čekání vlastně nakonec nikdy není sám.
Režie: Roman Černík Hrály: Pavla Černochová, Martina Najbrtová, Jitka Vrbová, Hana Stonová – Prančlová, Eva Vlčková, Jana Wertigová.
Matěj Samec
Foto: Jan Pirgl
