Divadlo v Boudě Plzeň - Zlatovláska

Bouda si vybrala text Josefa Kainara a v publiku velmi poučeném to zavřelo: byli tací, co výběr marionet k tomuto textu považovali za nevhodný. Jiní vzpomínali na další mnohá zpracování Kainarova textu. Je to výsostně poetický, v pohádkovém příběhu vlastně i výsostně logický text. Jiřík přelije víno, protože okusil zázračného hada-rybu a rozumí tedy řeči zvířat. Zlý král, jehož království jeho zlobou zmrtvělo a ztichlo, ho vyšle za lovem Zlatovlásky. Jiřík cestou díky babičce získá chléb, víno a zlaťák, ale „vyplýtvá“ dary na záchranu ohrožené zvěře. Díky jejich pomoci splní nesplnitelné úkoly a získá lásku Zlatovlásky. A ta nakonec díky mrtvé a živé vodě dokáže zákeřně popravenému Jiříkovi a psíčkovi vrátit celistvost těla i života. Králi nikoli. A tak se novým králem v kdysi smutném království stává Jiřík po boku se Zlatovláskou.
Režijní záměr se doslovně, jak marionety dovolí, činoherně drží Kainarova textu. Bouďáci čerpají z fundusu a tak ohromují výpravností malovaných kulis. Loutky vodí bravurně. Problém je, že se příliš soustředí na propracování detailů bez ohledu na jejich význam pro celek. Díky tomu ztrácejí temporytmus a obtížněji budují napětí, protože je hůře patrné, co je opravdu důležité. Inscenaci chybí smysl pro humor, objevuje se jen řídce, i proto se hůře vytváří kontrast a střídání nálad a dynamiky děje. Na druhou stranu se Boudě daří některé jednotlivé scény: od počátku působí na hradě krále zlověstně na kraji scény mříž, která v závěru hrozivě zapadne a červené světlo a zvukový efekt nepopisně doloží popravu psíčka a Jiříka. Působivé. Jindy si ale Bouďáci hlavu s logikou nelámou: Jiřík hledá perly na scéně, tam taky svolá mravence a pak si zaleze pro náhrdelníky za výkryt. Na takové podvůdky je soubor příliš zkušený.

Je třeba ocenit poctivý a opravdu úspěšný zápas interpretů s poetickým textem, dialogy působí přirozeně, nešroubovaně. To není samozřejmé.

Hudba je z playbacku, nejvíc si jí diváci užijí o poměrně dlouhých přestávkách, kdy se zatáhne opona. A inscenace čekáním ztrácí opět temporytmus. A dětští diváci zájem, jak bylo vidno. Problematické jsou i poruchy mikroport, a místy přeřvaný zvuk, což byl zřejmě nedostatek dočasný.

Soubor – jak je známo – jako jeden z mála dobře ovládá řemeslo vedení loutek. V tom patří, a to i měřeno celostátní konkurencí, k čestným výjimkám.

Doporučení lektorů: okénko loutkářských tradic. Těch nejlepších. Ale hlavně tradic.

Petra Kosová s využitím poznámek kolegů Mirely Tůmové a Karla Šefrny.