Dva herci rozdílného temperamentu a naturelu se rozhodli vyprávět příběh Františka s Assisi. Před i po prozření. Vycházejí volně, leč hojně z textu Daria Fo. Přijíždějí jako komedianti, kteří postaví z dřevěné káry scénu a začnou hrát. Jak František pomáhal strhávat křesťanské zvonice, až jednou sám vlétl do zvonu a pak se změnil, všem se zdálo, že se zbláznil. A po lítých bojích i mejdanech náhle měl chuť opravovat chrámy Páně a pak i církev. A ta neměla zprvu pochopení pro jeho chuť k chudobě a objímání malomocných a lásce ke zvířatům, třeba i vlkům, ale pak, se stoupající Františkovou popularitou, začala být nakloněna k lecčemu, třeba i uznat jeho asketický řád. Tam příběh končí. Zatím.Aktéři se snaží vyprávět příběh svatého lehce jarmareční metodou, přitom ale hlouběji pracují s vnitřním světem hlavní postavy, i s dobou Františka z Assisi a s tím, jak na něj pohlížel tehdejší svět. Příběh člověka, který se z dostatku až přebytku a arogance obrací k přijetí askeze, k pokoře a ke službě všemu živému, k lásce ke všemu. Inscenace je rozpracovaná, v pokročilé fázi, ale inscenátoři zatím teprve kráčí tvorbou k tématu, ještě nemají za sebou závěrečný boj.
Proto ani žánr jasný není: jarmareční moralistní improvizační divadlo? Hraje se činoherně i krásnými loutkami a mnohoúčelovou scénou, která se zatím ovšem trochu vzpírá, herci si ji zkoušením potřebují více ochočit. Loutky jsou totemové (František posláním, které si stanovuje, neustále roste), dále marionety, plošné loutky, masky…různorodé typy loutek odpovídají jejich obsazení a významu v příběhu. Krásná je maska papeže, tělo představuje paraván, ovšem problematické jsou dlouhé ruce: tyče s pařáty na konci. Není poznat, zda chce papež obejmout či hrozit či rozsápat, ruce se převážně bezradně komíhají. Jinak porota loutky velmi ocenila po výtvarné stránce: přesně vybraná větvička pro ocásek vlka, suk ve dřevě jako ústa mnicha, relaxační ptáci... Scéna příliš nová, komedianti by přijeli s otřískanější károu, to zřejmě bude divadlo teprve řešit.
Výtvarně je inscenace asi ze všech viděných na letošním Pimprlení nejvyspělejší. Co se týče písní, ty Roman Černík, zdatný improvizátor, raději převypráví, což není na škodu, někdy to působí dokonce zajímavěji a vtipněji. Zatím je nevyvážená energie mezi oběma herci, razantnější a zkušenější Černík si poradil s nedostatky improvizací, stylově přesně určený Petr Brůček, introvertní a střídmější František, více váhal a někdy se i trochu vzdával. Problém je s koncem, který nakonec moc nebyl. K němu musí inscenátoři ještě dojít.
Je třeba inscenaci dotáhnout do konce. Ujasnit si, o čem přesně chce Tyan hrát a zkoušením se dobrat k větší suverenitě v textu a přesnosti v práci se scénou a loutkami. Už v nynější fázi je ale inscenace zajímavá a inspirativní. Proto získala nominaci na LCH.
Petra Kosová s využitím poznámek kolegů Mirely Tůmové a Karla Šefrny
