Festival ovšem netvoří budova, a ani nejlepší podmínky nezajistí jeho kvalitu. Ta stojí a padá s jeho programem, s kvalitou individuálních výkonů, divadelních představení, otevřeností a pracovním charakterem rozborových seminářů, i s tím, jak se spolu sžijí účastníci z různých koutů bývalého Západočeského kraje, a jakou atmosféru dokážou tomu kterému ročníku vtisknout. Dá se říci, že v tom všem měla letošní Poezie na rynku štěstí, a tak jsme byli svědky výborného festivalu.
Letitá tendence postupného opouštění recitátorské dráhy s časem se podepsala i na obsazení jednotlivých kategorií v letošním roce. Zatímco v kategorii první se představilo recitátorů dvanáct, ve druhé jsme měli možnost vyslechnout už jen šest příspěvků a třetí kategorie byla zastoupena jediným účastníkem. Kromě sólistů byla k vidění ještě čtyři soutěžní a jedno inspirativní představení divadla poezie.
Bylo možné vypozorovat, a z hodnocení lektorského sboru to také vyplývalo, že velká část recitátorů první kategorie měla shodné problémy vyplývající patrně z přechodu od dětského projevu k dospělejšímu přednesu. Začasté si přednašeči nevěděli rady s členěním textu na větší celky, ve snaze ilustrovat každé jednotlivé slovo se ztrácel věcný obsah a jednotlivé výstupy tak postrádaly interpretův nadhled. Také výběr recitátorského materiálu budil v mnoha případech dojem jisté nahodilosti, anebo mířil na samý okraj literatury k zábavním textům nevysoké kvality. Přesto byla patrná velká snaha účastníků se se svým úkolem porovnat se ctí, a jejich aktivní účast a otevřenost na rozborových seminářích slibuje do budoucna posun k lepšímu. Recitátoři kategorie druhé se potýkali s problémy v menší míře, zajímavé však je, že i jim občas dělalo problémy komunikovat věcný obsah textu a i oni měli ve více případech obtíže s dosažením tolik potřebného nadhledu. Jediný recitátor kategorie třetí byl pak od nich poměrně značně vzdálen, a ač bylo možné vznášet dotazy ohledně jeho výkladu textů, či vhodnosti způsobu jejich interpretace, veškerá diskuse na rozborovém semináři se týkala věcí o celý řád či dva vzdálených těm, které byly probírány s účastníky nižších kategorií.
Divadelní představení byla velmi různorodá. Na jednom konci se představilo recitační pásmo z veršů Jana Skácela doplněné písněmi na jeho texty ve velmi tradiční až rigidní formě s minimálním osobnostním vkladem jinak sympatických přednášejících, na straně druhé jsme měli možnost vidět vysoce stylizovaný a dotažený tvar plně syntetického divadla z Ostrova. Soutěže se zúčastnilo ještě zajímavé představení autorky, režisérky i interpretky v jedné osobě Olgy Muňoz ze vzpomínek Fridy Kahlo a komediální, téměř klaunský divadelní počin z Ostrova v nezapomenutelné interpretaci jediného herce Pavla Rause. Mimo soutěž, jako inspirativní představení, všechny hluboce zasáhla inscenace Divadla Dagmar z Karlových Varů Sám u stmívání o životě básníka Jiřího Ortena.
Tradičně neformální a otevřenou atmosféru zajistili organizátoři z centra Johan ve spolupráci s místními. Přátelský moderátor Karel Polanský, kterého mohli účastníci vidět i v inspirativním představení jako Jiřího Ortena, pomáhal svým projevem účastníkům setřást z ramen trému. V tom mu byla nápomocna hlavní produkční Jana Wertigová doprovázející jeho moderování hudebními výstupy na své ukulele. Když hrozilo, že se festival dostane do časové tísně, vždycky se našlo pohodové řešení, které jakékoli zbytečné napětí odbouralo.
Zlatým hřebem neoficiálního programu přehlídky byla už tradičně soutěž o putovní poštovní schránku Jiřího Wolkra. Recesistická soutěž měla letos za téma voiceband a materiálem se účastníkům stal jen útržkovitě dochovaný náčrt údajné básně Jiřího Wolkra s patrným rýmovým schématem a jen s několika zachovanými slovy. V urputném klání sobotní noci si putovní cenu odnesl za undergroundový výkon narychlo vytvořený soubor s jádrem z Příbrami (jak nám ono jádro celý večer nepřestávalo připomínat :) ).
Hlavní valutou Poezie na Rynku je už po řadu let vědomí sounáležitosti. Ač z různých končin západních Čech, účastníci cítí silnou vzájemnou spřízněnost, a reprezentují tak jakési rozprostřené kulturní podhoubí obou západočeských krajů. Vlákna tohoto podhoubí vyzařují z nemnoha ohnisek pozitivní deviace, jak to kdysi pojmenoval jeden můj přítel matematik a dramatik v jedné osobě, proplétají se, a pak pro nezasvěcené nečekaně vytvářejí nové uzly a vyrážejí na povrch tam, kde by je nikdo nečekal. Klatovská přehlídka je tak jakousi sondou do možné kulturní budoucnosti západních Čech, a jako taková zanechala i letos v účastnících i v pouhých divácích hřejivé teplo naděje.
Akram Staněk
